(Karolínka vyhrála 2. místo z celkem 1133 příspěvků dětí do literární soutěže "Rosteme s knihou" a byla oceněná na Světu knihy dne 12. 5. 2023. Jsme na ní moc pyšní a gratulujeme!)

Moje kniha “V říši motýlů“ bude pojednávat o mém životě a životě mých sourozenců v dětském domově. Je to životopisná kniha, která začíná mým příchodem do dětského domova.

Spolu se mnou jsou tady i moji sourozenci: Bára, Kačka a Páťa. Dále máme Jiříčka a Natálku. Jiříček a Natálka jsou v jiném domově. Když jim chci poslat pozdravení, tak ho posílám po motýlcích. Natálka je ještě malé miminko, taková malá housenka, která spinká na kvítku, a ostatní motýlci jí houpají a krmí sladkou šťávou z kytiček. A protože se nám občas stýská, tak za námi létají motýlci, kteří si s námi povídají. Můžeme jim říct i svoje přání a oni nám ho splní. Stačí mi k tomu použít kouzelnou hůlku, kterou mám schovanou, aby mi jí nikdo nevzal.

Večer, po setmění, to se dějí věci! Nejdříve přiletí krásně barevný motýl, který obletí všechny mé sourozence a dává pozor na to, aby se jim nic zlého nestalo. Menší, modrý motýl, ten zas hlídá naše sny, aby se nám zdály jen samé krásné. Oranžový motýl si se mnou povídá. Ví o mě všechno. Povídáme si o domově, o škole, i o tom co dělám ráda. Mohu mu říct, co mě trápí, co se mi nedaří, nikde to dál nevypráví Je to pravý přítel.

Někdy přiletí i celý černý motýl, kterého ti barevní vyženou. Nevím, proč sem létá. Nemám ho ráda a bojím se ho.

A bělásek, ten je celý bílý, až skoro průhledný, tak ten mě chrání. Vždy je mi nablízku, když ho potřebuju.

Ale nevím, zda také létá za ostatními sourozenci. Musím se jich někdy zeptat.

Jakmile všichni spí, můžu si na jakéhokoli motýla sednout, přidržím se jeho křídel a letí se mnou do zvláštní říše. Je plná přenádherných motýlů, duhových, růžových, žlutých, modrých, bílých, stříbrných a zlatých. A mezi nimi tančí víly, které mají šaty z motýlích křídel. Asi jsou to spíš také motýli, nebo víly, nevím. Všichni jsou tady moc hodní a přívětiví. Tichounce se vznášejí, šeptají, spíš jen tak tiše ševelí. Mohu se na ně dívat, mohu si je pohladit, mohu s nimi tančit. A všude hraje tichounká hudba. Je tady hodně barevných kytiček. Na těch motýlci odpočívají. Všude to tady voní, až mě z toho šimrá v nose, ale bojím se kýchnout, abych ten krásný, voňavý svět nezničila. Sedím a dívám se, z kytiček si pletu věnečky a motýlci kolem mě létají a povídají si se mnou. Pod okvětními lístky mají kukly a housenky. Opečovávají je, aby se jim z nich vyklubali další krásní motýlci. Přinesou mi napít slaďounký nektar z kytiček.

Ráno mě zas odnesou zpátky. A tak je to pořád dokola.

Když jdu ráno do školy, tak mě doprovází ten bílý. Vidím ho, jak letí za mnou. Jeden také nosí vzkazy do mé rodiny.

Myslím si, že každý člověk, ať je hodný, nebo zlý má svého motýla v říši víl, který mu pomáhá. Ale oni nechtějí, aby je viděl někdo další, ke komu nepatří, ke komu není přidělený.

Ale jen já mám kouzelnou hůlku, díky které se mohu přenést na motýlích křídel do jejich říše. Do jejich voňavé, tiché, krásné říše!

Myslím si, že motýli vidí jen děti. Dospělákům se už neukazují, jim už nepomáhají. Proto jsou dospělí někdy zlí, oni už zapomněli na motýlí říši.

Musím se zeptat svého motýla, jestli by nemohli pustit do své říše i dospěláky nebo, aby jim řekl, že my děti jsme stejně zranitelné jako motýlci.

Moje kniha by byla o tom všem krásném, co v té motýlí říši je, o tom, na co nechci nikdy zapomenout, až budu dospělá.