V neděli 7. června 2026 - vpředvečer nedožitých stých narozenin pana ředitele Jana Kučery - odhalil jeho vnuk spolu s dětmi pamětní desku na památku tohoto významného člověka, který se zasloužil o transformaci našeho domova ze zařízení internátního typu na domov rodinného typu. Spoustu vřelých slov a vzpomínek přednesl jedna vnuk, dirigent a skladatel Jan Kučer mladší, ale i pan Vladimír Horpeniak, jehož proslov pro dokreslení vkládáme na památku pana ředitele Kučery:

Vzpomínáme na pana učitele – ředitele JANA KUČERU - jako na dobrého, pracovitého, nadaného, milujícího, čestného člověka, člověka svérázného humoru, také jako na blízkého přítele kolegy pana učitele Emila Kintzla. Vzpomínáme na něj jako na českého – šumavského vlastence, dobrého učitele, který se nedal zlomit ani těžkou dobou tzv. normalizace. Čest jeho práci a příkladu. Čest jeho památce! Málo kdo dnes ví, že budova, před kterou právě stojíme, sloužila kdysi jako sídlo měšťanské školy, vlastivědného muzea nebo dokonce útvaru tzv. Pohraniční stráže. Všeobecnou známost této budově ovšem propůjčilo zařízení, které zde sídlí již desetiletí: Dětský domov v Kašperských Horách!

Začátky tohoto zařízení nebyly vůbec lehké a jednoduché. Zvlášť náročné to bylo pro ty děti, které se ocitly tenkrát v tomto novém útulku (v 2.polovině 50.let). Život tu byl organizován ve velkých kolektivech – skupinách téměř na kasárenský vojenský způsob. Doslova revoluce zde ovšem nastala, když se ředitelem tohoto Dětského domova v roce 1963 stal učitel Jan Kučera, původem z nedalekých Nezdic. Nebylo to jen v radikální téměř svépomocné přestavbě staré školy, ale především v organizaci soužití dětí v menších skupinách, v aplikaci rodinného prostředí na dětský domov rodinného typu. Jan Kučera nespoléhal jen na sebe, ale v některých postupech se dokázal spojit s těmi nejpřednějšími odborníky v zemi. Při společných budovatelských aktivitách dospělých a dětí nevystupoval ani trochu povýšeně, ale choval se jako „taťka“ nebo dokonce jako „starší kamarád“ všech dětí kolem, těch malých ale i těch skoro už dospělých, což mu ani trochu neubíralo na přirozené autoritě a úctě.

Pro svůj sen o dětském domově, jako o domově, kde přebývá láska a vlídnost, vzájemné pochopení, kamarádství, doslova rodinná pohoda, ale v odpovídajících technických podmínkách, dokázal získat zaměstnance, ale i děti, které mu podle svých možností s radostí a ochotou pomáhaly. Jak si vzpomínám, velkým přáním dětí v oněch dávných skromných časech Dětského domova v 60. letech bylo uskutečnění letního prázdninového tábora. Díky odvaze Jana Kučery, díky pomoci několika ochotných lidí z Kašperských Hor a především díky zájmu a zapojení dětí, vznikl a fungoval tenkrát improvizovaně takový letní tábor v Amáliině údolí s využitím zbylých objektů bývalé Simlickerovy – Blechovy sirkárny tam na březích Zlatého potoka. Vzpomínám si, že jsme tenkrát dětem z DD upřímně záviděli tu nečekanou možnost aktivní samoobslužné prázdninové rekreace a to skoro doma „za humny“.