/aneb noční štafetový běh na 80 km: 26.-27.6.2026/

V moment, kdy jsme se do tohoto závodu respektive štafety přihlásili, jsme věděli, že to bude intenzivní zážitek. Byli jsme si úplně jistí, že posuneme své hranice, že se vzájemně podpoříme, že budeme fungovat jako tým. V tom všem jsme měli naprostou pravdu. Celý závod, ta náročnost, společné úsilí, překonání svých hranic nás neskutečně posílilo, stmelilo a posunulo dál.

Sportovně založená teta Niki a paní ředitelka byly odhodlány jít do toho a zapojit do štafety 6 dětí od nás z domova, původně to měly být vždy 2 děti z každého pracoviště, ale kvůli nemoci nenastoupila Natálka, takže jsme měli ryze klučičí sestavu. Ale úžasnou. Tři z dětí potrénovaly už 13. června na druhé etapě Otavarunu ze Sušice do Žichovic, která měla 11 km.

V pátek po vysvědčení jsme vyrazili (v sestavě teta Niki, paní ředitelka, teta Kája /která se nám starala o zázemí a následující den bezpečný návrat/, Bastien, Toník, Míša, Adam, Sam a Kuba) až do Bělé pod Bezdězem do místního Adventure Landu, kde už vše k závodu předem připravil Tomáš Slavata a jeho tým. Po vřelém přivítání (kdy se cítíte jako mezi svými, ve velké rodině) jsme postavili stany a šli si projít trasu. I za světla vypadala dost náročně: tráva, nerovný terén, šišky, kořeny, hupy, písek, vyjeté koleje, asfalt, převýšení. No výzva. Každý okruh měřil 2,5 kilometru a nabízel převýšení 37 metrů.

Start závodu byl ve 22h, kdy tropické vedro pátečního dne už konečně trochu polevilo. První, koho jsme nasadili, byl Adam. Běžel úžasně a stejně tak skvělí byli ostatní kluci. Neuvěřitelný byl Tonda, který uběhl nádherných 17,5 kilometru. Ve světle čelovek, mezi stromy a na lesních cestách, měla noční trať úplně jinou atmosféru. Každý okruh byl malým dobrodružstvím, každý okruh byl trochu jiný. Obzvlášť když čelovka skomírala nebo z trávy vyběhl vyplašený zajda. Na trati se nám nejdřív zranil Samuel (vyvrkl si kotník), pak hned Kuba - dva starší kluci byli na chvíli vyřazeni z běhu - i tak pak zkusili pomoct s dalším úsekem nad ránem. Míša, Tonda, Basťa i Adam ale dali do běhu vše. Stejně tak Niki s bolavou patou a paní ředitelka s dusivým kašlem.

V půl třetí ráno, kdy jsme byli v půlce štafety na nás přišla krize, tety nespaly, děti jen pár hodin, ale do ranního běhu při rozednívání daly do svého výkonu vše. Fandili nám i ostatní, ta podpora všech byla strašně milá a intenzivní. Doběhli jsme krátce po 7 hodině ráno. Byl to úžasný pocit. My dospělí jsme na naše kluky ohromně pyšní a jsme rádi, že jsme se tak parádní akce mohli zúčastnit. Právem jim patří velké uznání a respekt, protože jsme zvládli jsme tuhle ohromnou výzvu a dokázali tak, že společně překonáme i sebevětší překážky. Jde o to se vzájemně podpořit, spoléhat jeden na druhého a být pro sebe vzájemně oporou. Ta cesta k cíli je pak snazší a výsledek nádherný. Děkujeme všem, kdo štafetový běh připravili, za servis a péči o nás a veliký dík patří Tomovi Slavatovi, bojuje za dětské domovy a úžasně nás podporuje.