/aneb noční štafetový běh na 80 km: 26.-27.6.2026/

V moment, kdy jsme se do tohoto závodu respektive štafety přihlásili, jsme věděli, že to bude intenzivní zážitek. Byli jsme si úplně jistí, že posuneme své hranice, že se vzájemně podpoříme, že budeme fungovat jako tým. V tom všem jsme měli naprostou pravdu. Celý závod, ta náročnost, společné úsilí, překonání svých hranic nás neskutečně posílilo, stmelilo a posunulo dál.

Sportovně založená teta Niki a paní ředitelka byly odhodlány jít do toho a zapojit do štafety 6 dětí od nás z domova, původně to měly být vždy 2 děti z každého pracoviště, ale kvůli nemoci nenastoupila Natálka, takže jsme měli ryze klučičí sestavu. Ale úžasnou. Tři z dětí potrénovaly už 13. června na druhé etapě Otavarunu ze Sušice do Žichovic, která měla 11 km.

V pátek po vysvědčení jsme vyrazili (v sestavě teta Niki, paní ředitelka, teta Kája /která se nám starala o zázemí a následující den bezpečný návrat/, Bastien, Toník, Míša, Adam, Sam a Kuba) až do Bělé pod Bezdězem do místního Adventure Landu, kde už vše k závodu předem připravil Tomáš Slavata a jeho tým. Po vřelém přivítání (kdy se cítíte jako mezi svými, ve velké rodině) jsme postavili stany a šli si projít trasu. I za světla vypadala dost náročně: tráva, nerovný terén, šišky, kořeny, hupy, písek, vyjeté koleje, asfalt, převýšení. No výzva. Každý okruh měřil 2,5 kilometru a nabízel převýšení 37 metrů.

Start závodu byl ve 22h, kdy tropické vedro pátečního dne už konečně trochu polevilo. První, koho jsme nasadili, byl Adam. Běžel úžasně a stejně tak skvělí byli ostatní kluci. Neuvěřitelný byl Tonda, který uběhl nádherných 17,5 kilometru. Ve světle čelovek, mezi stromy a na lesních cestách, měla noční trať úplně jinou atmosféru. Každý okruh byl malým dobrodružstvím, každý okruh byl trochu jiný. Obzvlášť když čelovka skomírala nebo z trávy vyběhl vyplašený zajda. Na trati se nám nejdřív zranil Samuel (vyvrkl si kotník), pak hned Kuba - dva starší kluci byli na chvíli vyřazeni z běhu - i tak pak zkusili pomoct s dalším úsekem nad ránem. Míša, Tonda, Basťa i Adam ale dali do běhu vše. Stejně tak Niki s bolavou patou a paní ředitelka s dusivým kašlem.

V půl třetí ráno, kdy jsme byli v půlce štafety na nás přišla krize, tety nespaly, děti jen pár hodin, ale do ranního běhu při rozednívání daly do svého výkonu vše. Fandili nám i ostatní, ta podpora všech byla strašně milá a intenzivní. Doběhli jsme krátce po 7 hodině ráno. Byl to úžasný pocit. My dospělí jsme na naše kluky ohromně pyšní a jsme rádi, že jsme se tak parádní akce mohli zúčastnit. Právem jim patří velké uznání a respekt, protože jsme zvládli jsme tuhle ohromnou výzvu a dokázali tak, že společně překonáme i sebevětší překážky. Jde o to se vzájemně podpořit, spoléhat jeden na druhého a být pro sebe vzájemně oporou. Ta cesta k cíli je pak snazší a výsledek nádherný. Děkujeme všem, kdo štafetový běh připravili, za servis a péči o nás a veliký dík patří Tomovi Slavatovi, bojuje za dětské domovy a úžasně nás podporuje.

/Praha Újezd 19.-20.6.2026/

Již nějakáý doba uběhla od naší poslední návštěvy spřátelné městské části - Prahy Újezd. Strejda Ála a paní ředitelka naložili na Kašperkách a v Sušici celkem 11 dětí a vyrazili v pátek ve velkém vedru směrem na Prahu. Na páteční odpoledne a podvečer tu byl připraven den dětí. Děti chodily po jednotlivých stanovištích a plnily nejrůznější úkoly. Byli zde zástupci policie, hasičů, vodní záchranáři, jídzní policie na koních a dál byly úkoly zábavného charakteru jako lovení rybek, jízda na hobby koni, slalom a další. Kdo chtěl, mohl si nechat pomalovat obličej nebo si jít zaskákat do nafukovacího obřího hradu se skluzavkou. Po celou dobu akce měly naše děti občersvení zcela zdarma a také ubytování bylo pro nás zajištěno v místní hasičské zbrojnici.

Následující den hned dopoledne byl připraven běžecký závod v místním fotbalgolfovém areálu. Naše děti se statečně zapojily a i když bylo velké vedro, tak podaly skvělé výkony. Dominička se umístila na druhém místě ve své kategorii, stejně tak Rafík a Míša byl na 1. místě. Máme opravdu šikovné děti, fandili jsme jim, co to šlo. Po závodech děti převzaly diplomy a ocenění a vyrazili jsme zase zpátky na Šumavu. Už teď se děti ptají, kdy zase vyrazíme do Újezda na nějakou povedenou akci.

Tak jako téměř každou sobotu jsme se chystali ke koním. Ale tentokrát to bylo trochu jiné. Čekal nás u koní celý víkend a na to jsme se všichni moc těšili. Přijeli jsme do kempu a začaly stavět stany. Nikdo to moc neuměl, ale nakonec se to podařilo. Malí spali v chatce s tetami. Potom přijelo takové zvláštní auto, které pomáhá hasičům a jiným záchranářům, mohli jsme se svést - o to se postaral pan Král z Horažďovic. A večer bylo disko. Spalo se nám dobře.

Ráno nás probudila hudba a společná rozcvička. To bylo vtipné! Pak jsme jeli do Pohádkového lesa, kde jsme plnili úkoly a dostali odměnu. Pak byl oběd a už jsme jeli na statek, kde to všichni známe a máme moc rádi. Tam se vždy moc těšíme. Kluci šli pomáhat vozit seno, kydat hnůj a jeli i kontrolovat a opravovat ohradníky. Pak jsme jezdili na koních, už se nikdo nebojí. Paní majitelka nám upekla moc dobrý dort a my jí poděkovali, že jsme celý rok mohli jezdit a dělat kolem koní. Společně jsme si upekli vuřty a se slzami v očích se před prázdninami rozloučili. Byl to celý rok náš druhý domov. Všichni jsme byli smutní, že se 2 měsíce neuvidíme. Smutek nám zahnala diskotéka v kempu.

Bylo to moc prima. Všichni chceme jet znova.

Šarlota Pechová

Naše šikovné děti se rády a s potěšením staly součástí programu dne pro seniory v nedalekém Kůsově. Zatancovaly choreografii s vějíři.

Počasí nám ten den moc nepřálo, bylo chladno, mrholilo, ale na vše v domově mysleli, a tak bylo připraveno zastřešení.

Děti dostaly bohaté pohoštění, květiny a mohly si povídat s obyvatele domova, zatancovat se sestřičkami,prostě jsme zase zažili to, že nás někde mají moc rádi a rádi uvítají naší přítomnost. Toho si moc vážíme a rádi zpestříme program dědečkům a babičkám.

V neděli 7. června 2026 - vpředvečer nedožitých stých narozenin pana ředitele Jana Kučery - odhalil jeho vnuk spolu s dětmi pamětní desku na památku tohoto významného člověka, který se zasloužil o transformaci našeho domova ze zařízení internátního typu na domov rodinného typu. Spoustu vřelých slov a vzpomínek přednesl jedna vnuk, dirigent a skladatel Jan Kučer mladší, ale i pan Vladimír Horpeniak, jehož proslov pro dokreslení vkládáme na památku pana ředitele Kučery:

Vzpomínáme na pana učitele – ředitele JANA KUČERU - jako na dobrého, pracovitého, nadaného, milujícího, čestného člověka, člověka svérázného humoru, také jako na blízkého přítele kolegy pana učitele Emila Kintzla. Vzpomínáme na něj jako na českého – šumavského vlastence, dobrého učitele, který se nedal zlomit ani těžkou dobou tzv. normalizace. Čest jeho práci a příkladu. Čest jeho památce! Málo kdo dnes ví, že budova, před kterou právě stojíme, sloužila kdysi jako sídlo měšťanské školy, vlastivědného muzea nebo dokonce útvaru tzv. Pohraniční stráže. Všeobecnou známost této budově ovšem propůjčilo zařízení, které zde sídlí již desetiletí: Dětský domov v Kašperských Horách!

Začátky tohoto zařízení nebyly vůbec lehké a jednoduché. Zvlášť náročné to bylo pro ty děti, které se ocitly tenkrát v tomto novém útulku (v 2.polovině 50.let). Život tu byl organizován ve velkých kolektivech – skupinách téměř na kasárenský vojenský způsob. Doslova revoluce zde ovšem nastala, když se ředitelem tohoto Dětského domova v roce 1963 stal učitel Jan Kučera, původem z nedalekých Nezdic. Nebylo to jen v radikální téměř svépomocné přestavbě staré školy, ale především v organizaci soužití dětí v menších skupinách, v aplikaci rodinného prostředí na dětský domov rodinného typu. Jan Kučera nespoléhal jen na sebe, ale v některých postupech se dokázal spojit s těmi nejpřednějšími odborníky v zemi. Při společných budovatelských aktivitách dospělých a dětí nevystupoval ani trochu povýšeně, ale choval se jako „taťka“ nebo dokonce jako „starší kamarád“ všech dětí kolem, těch malých ale i těch skoro už dospělých, což mu ani trochu neubíralo na přirozené autoritě a úctě.

Pro svůj sen o dětském domově, jako o domově, kde přebývá láska a vlídnost, vzájemné pochopení, kamarádství, doslova rodinná pohoda, ale v odpovídajících technických podmínkách, dokázal získat zaměstnance, ale i děti, které mu podle svých možností s radostí a ochotou pomáhaly. Jak si vzpomínám, velkým přáním dětí v oněch dávných skromných časech Dětského domova v 60. letech bylo uskutečnění letního prázdninového tábora. Díky odvaze Jana Kučery, díky pomoci několika ochotných lidí z Kašperských Hor a především díky zájmu a zapojení dětí, vznikl a fungoval tenkrát improvizovaně takový letní tábor v Amáliině údolí s využitím zbylých objektů bývalé Simlickerovy – Blechovy sirkárny tam na březích Zlatého potoka. Vzpomínám si, že jsme tenkrát dětem z DD upřímně záviděli tu nečekanou možnost aktivní samoobslužné prázdninové rekreace a to skoro doma „za humny“.